Opevnění města budované od založení husitské pevnosti a zdokonalované i dalšími generacemi se právem stalo chloubou Tábora. V době svého vzniku, tj. kolem poloviny 15. století, představovaly táborské hradby značně komplikovaný opevňovací systém, který ve střední a západní Evropě jen stěží nalézal konkurenci.

Soustava opevnění využívala účinnou kombinaci parkánové a hlavní hradby. Pokud se nepříteli podařilo překonat první pásmo obrany - nižší parkánovou hradbu, ocitl se v parkánu, 6 až 10 m širokém prostoru mezi parkánovou a hlavní hradbou. Sevřený dvěma zdmi a vystavený střelám obránců jistě musel ztratit chuť pokračovat v útoku.

Na vhodných místech hradbu doplňovaly věže a bašty, odkud mohli obránci z děl i ručních zbraní působit nepříteli značné ztráty. Dodnes stojící Žižkova bašta, zvaná také Velká bašta, kdysi ovládala přístup směrem od severu a kontrolovala údolí Tismenického potoka. Později byla přestavěna k obytným účelům. Díky tomu zůstala jedním z nejlépe zachovaných zbytků opevnění.

Nejslabší místo představovaly brány, zejména tzv. Nová brána, která otvírala přístup do města z východní strany. Proto byla chráněna zvláštní pevnostní stavbou, nazývanou barbakán. Všechny na svou dobu neobvykle moderní prvky opevnění dokumentují značnou pokročilost husitského vojenského stavitelství. Přestože většinu hradeb v průběhu 19. století měšťané zbourali, představují jejich zbytky hodnotný vklad do historického dědictví města. Význam táborského opevnění zdůraznilo jeho prohlášení za národní kulturní památku se zvláštním režimem památkové péče a ochrany.